Nečiň jinému… aneb lidská práva a masmédia.

Proč právě sociální služby a masmédia? Uvedu příklad z let před rokem 1989. Tehdy, v roce 1972, natočil skvělý režisér Dušan Hanák celovečerní „duchovní dokument“ s názvem Obrazy starého světa. Je o několika starých lidech, žijících na horských samotách na Liptově a Oravě, daleko od civilizace, prostě a svobodně. Film ohromuje dokumentaristickou výpovědí a současně monumentalitou obsahu. Hanákův pohled na svět lidí, kteří si prožili své a přesto neztratili víru ve smysl života a existence, je obdivuhodný a plný pokory. Film skončil na desítky let v trezoru, protože se přece nebudeme dívat na „škaredé“ lidi. A tak šel čas a naše společnost se vyhýbala zpracovávání témat z oblasti našich spoluobčanů, kteří si životem nesou nějaký hendikep. Teprve v posledních letech se začíná u nás o tomto fenoménu mluvit a vznikají tu vyzrálejší, tu podřadné dokumenty nebo pořady. Všichni ale cítíme, že je nezbytné zasvěceně a hlavně fundovaně předkládat veřejnosti oblast tak citlivou, a tím se dotýkat lidí, které jakákoliv honba za senzací, jakýkoliv bulvár, může poškodit. Je třeba otevřít širokou diskuzi o problémech lidí hendikepovaných a o jejich možné podpoře. A to nejenom proto, že každému z nás se může stát, že bude odkázán na „libovůli“ jiných lidí. V posledních dvou měsících se na stránkách deníků, ale také v televizi objevily články a pořady, na které bych chtěla reagovat. Vždy se týkaly údajné snahy ředitelů zařízení sociální péče propouštět kvalifikovaný personál. Tímto kvalifikovaným personálem jsou míněny zdravotní sestry. Desítky let jsme byli zvyklí, že sociální zařízení měla charakter především zdravotnického rázu, a to sociálno bylo někde na okraji. Chyběli vysokoškolsky vzdělaní pedagogové, psychologové, sociální pracovníci, kteří by převzali iniciativu v péči o klienty v „ústavech“. Ale chyběli také pečovatelé, kteří spadají do přímo obslužného personálu, kteří byli nahrazováni zdravotními sestrami, které v tomto případě vykonávaly práci neodbornou. O chybějících dobrovolnících ani nemluvě. V současné době konečně dochází k postupné nápravě a poslední záchvěvy starého myšlení se opět ozývají – neberte nám zdravotní sestry! Jistě, populace zvláště v domovech pro seniory stárne a neduhy stáří jsou mnohdy velmi zřetelné. Ale to neznamená, že pouze zdravotní sestry mohou tuto situaci vyřešit. Mají své nezastupitelné místo všude tam, kde vykonávají opravdu kvalifikovanou péči, a to je nutno mít na zřeteli. Přirozená obava ze ztráty místa je jistě pochopitelná, ale transformace sociálních služeb směřující k novým typům těchto služeb, tj. ke službám v komunitě, v přirozeném prostředí člověka, s sebou nese mnoho nových pracovních příležitostí, a to nejenom v České republice. Připomínám řadu článku týkajících se velkého zájmu o naše pečovatelky a ošetřovatelky v sousedním Rakousku, ale také např. ve Velké Británii. Že to nepůjde bez neustálého vzdělávání se, je věc poměrně zřejmá. Dovedou mne pobouřit někteří novináři, kteří bez znalosti věci útočí na ředitele zařízení obviňujíce je z propouštění „jediného kvalifikovaného personálu“. A někteří z nich jdou ještě dál. V pořadu veřejnoprávní České televize Reportéři, odvysílané v pondělí 28. srpna letošního roku, došlo k flagrantnímu porušení lidských práv. Skrytou kamerou byl snímán v ošetřovně jednoho zařízení sociální péče (Domov důchodců Vážany u Kroměříže) klient, senior, svlečený do půl těla, a „kvalifikovaný personál“ – zdravotní sestra – před ním do kamery hovořila o jeho diagnóze. Slovíčky jako dementní apod. opravdu nešetřila. Přemýšlela jsem o tom, co všechno ten člověk za svůj dlouhý život prožil, aby se na jeho sklonku dožil takového zhanobení. V masmédiích se to hemží slovy o ochraně informací, údajů, o právu na ochranu osobnosti. Ale tam, kde by toto právo na ochranu osobnosti mělo být nezpochybnitelné, se tak neděje. Je-li výše uvedená zdravotní sestra tím kvalifikovaným personálem, potom je mým jediným přáním nikdy se neocitnout v takovémto zařízení a v péči takové zdravotní sestry. Být na místě ředitele, tak v tento okamžik tam již ona sestra zaměstnaná není. Na adresu reportérů, kteří pořad připravovali lze poznamenat, že nedostatek vzdělání v oblasti lidských práv by si měli promptně doplnit. V Lidových novinách má každou sobotu Renata Kalenská celostránkový rozhovor s některou z exponovaných osobností našeho veřejného života. Nestálo by zato alespoň jednou měsíčně připravit rozhovor s našimi spoluobčany, kteří navzdory svému hendikepu zanechali za sebou nesmazatelnou stopu a dokázali žít plnohodnotným životem? Pro mnohé z nás by to bylo daleko větším přínosem k pochopení toho, co to obnáší žít s hendikepem.

Sociální oblast, a zvláště oblast sociálních služeb, je výbušnou pevninou vyvolávající řadu emocí, vede se o její získání permanentní boj a střely vypálené proti protivníkovi jsou většinou toho nejtěžšího kalibru. Masmédia by v tomto poli měla být tím, kdo pomáhá a informuje a ne poškozuje.

Mgr. Eva Pogodová	17. 9. 2006
Předsedkyně Asociace průvodců v problematice rizikového chování
časopis Můžeš